MICHAELA
THELENOVÁ
Dlouhý výlet na krátkou vzdálenost
Fotografie Michaely Thelenové
nenaplňují formální očekávání, která jsou s tímto médiem spojována.
Kdybychom na ně kritéria charakteristická pro tento vyjadřovací prostředek
přesto uplatnili, mohly by být dokonce považovány za defektní, neúplné
či nepřesné. Namísto relativně věrného technického záznamu skutečnosti
totiž její
snímky realitu dále fragmentarizují,rozbíjejí a opětovně skládají
v nových významových spojeních. Michaela Thelenová v tomto smyslu
vlastně není fotografkou (důsledně se vymyká takovému zařazení), nýbrž
výtvarnou umělkyní, navíc s výrazným sklonem k flexibilním vyjadřovacím
strategiím.
Její přístup odráží nespornou krizi fotografického média, které podobně
jako malířství okolo poloviny devatenáctého století ztrácí dominantní
postavení v systémech dokumentace, aby ji uvolnilo technologiím dynamického
zobrazování (video,televize,internet atd.). Redukce úlohy fotografie
v oblasti oficiální společenské vizuální reprezentace přitom souvisí
také s její proletarizací. V době, kdy ještě nepostrádala určitou
privilegovanost, se jednotlivé snímky stávaly symboly konkrétních
historických událostí či sociálních procesů a jako takové predikovaly
obecný konsensus. Vývoj a masové rozšíření digitálních fotoaparátů
potlačily kodifikační auru, která byla s technickým otiskem skutečnosti
spojována, a současně zapříčinily absolutní ztrátu její estetické
hodnoty.V této souvislosti je třeba se ptát, kdy bude tradiční prezentace
snímků (negativů i pozitivů)definitivně nahrazena digitálními nosiči,
jak se to před zhruba patnácti lety stalo se záznamy hudby při přechodu
od vinylových desek ke kompaktním diskům.
Fotografii se potom sice vrátí její produkční výlučnost, avšak jako
dvojrozměrné technické zobrazovací médium bude zbavena svého původního
obsahu.
Michaela Thelenová si tuto probíhající změnu vizuálního paradigmatu
dobře uvědomuje a reaguje na ni formou konotačních fotografických
sérií,v nichž každý snímek evokuje skutečnosti ležící mimo zobrazovaný
rámec. Navazuje tak vlastně na Muybridgeovy experimenty se záznamem
pohybu, ovšem lineární, a tedy kauzální způsob vyprávění nahrazuje
jakýmsi kubizujícím mnohosměrným matrixem, když vytčeného komunikačního
cíle dosahuje řazením do jisté míry abstrahovaných fotografických
znaků. V takovém kontextu jednotlivé kompoziční záběry většinou neodkazují
k ničenu jinému než k vlastní nejednoznačnosti,přičemž jejich message
vystupuje do popředí až v procesu konfrontace s ostatními snímky v
dané sérii.
Portrétní rysy jsou na fotografických obrazech Michaely Thelenové
důsledně potlačeny, a když už se na nich postava objeví, je vždy přítomna
pouze ve znejisťujícím detailu. Architektonické prvky či průhledy
do krajiny taktéž nemají jednoznačnou místopisnou relevanci a navíc
jsou často kombinovány s textem zdánlivě nesouvisejícím s předkládanou
vizuální strukturou. Vyvrcholením takového zacházení s obsahovým i
kompozičním schématem jsou potom snímky, které v různých detailech
či polocelcích zaznamenávají naprosto banální předměty a situace postrádající
jakýkoliv signifikantní význam. Michaela Thelenová tímto neprivilegovaným,
zdánlivě nelogickým,avšak navýsost účastným způsobem zobrazování buduje
široký prostor inspiračního napětí, neboť do centra pozornosti staví
samotný fakt komunikace, či ještě přesněji proces diverzního prolínání
veřejných mediálních vjemů do sféry přirozeného světa. Skrze důslednou
kategorizaci obrazů a kritiku manipulačního diktátu médií současně
nabízí alternativní cestu k vizuální dekonstrukci unifikujících sociálních
mechanismů z okrajové a subversivní pozice.
Michaela Thelenová si ve své tvorbě nevšímá exotických destinací ani
nesurfuje na vlnách globálního světa, přesto nám, akceptujeme-li roli
pozorných diváků, nabízí dlouhá putování. Jsou to výlety do těch míst
společné vizuální paměti, která jsou zdánlivě detailně probádaná.
Autorka nám však vždy otevírá nové a často riskantní výhledy na stará
známá panoramata.
Michal Koleček, text katalogu, 2007
katalog
ke stažení (pdf)
Michaela
Thelenová
"Diskurs
je stěží více než zrcadlení určité pravdy, jež se nám rodí před očima,
a
když
nakonec vše může na sebe vzít
podobu
diskursu, když vše je možno říci a když je možné pronést diskurs o
všem, znamená to, že je to možné proto, že se všechny věci po té,
kdy projevily a vyměnily si svůj smysl, mohou vrátit do tichého zvnitřnění
vědomí o sobě."
Michel Foucault
Proč
si myslíte, že získáte Cenu Jindřicha Chalupeckého? A proč si myslíte,
že ji nezískáte? Na dvě otázky, které byly v jakési anketě položeny
letošním finalistům nejvýznamnější české ceny pro výtvarné umělce,
odpověděla Michaela Thelenová stejně: Protože jsem z Ústí nad Labem.
V jednoduchosti, ale také zdánlivé nelogičnosti tohoto postoje, se
mimoděk projevil princip, který zásadně ovlivňuje charakter umělecké
práce autorky. Tímto momentem ovšem není fakt, že Michaela Thelenová
působí mimo dominantní střediska současného českého umění, i když
problematika vztahů centra a periferie je v jejím uvažování samozřejmě
obsažena. Za kruciálního hybatele tvorby této umělkyně lze označit
především její schopnost citlivě analyzovat a jasně vyjadřovat podstatu
často protikladných diskursů individuální a sociální existence.
Tematicky práce Michaely Thelenové téměř výhradně vychází z mnohoznačné
reality post-industriálního regionu severních Čech. S trochou nadsázky
lze říci, že autorka opakovaně prosívá svoje zážitky z cest mezi Chomutovem,
kde se narodila, a malou "sudetskou" vesničkou v kopcích
nad Ústím nad Labem, kde žije. Palčivá intimita jejího přístupu je
navíc umocněna častým inspirativním zaměřením do nejbližšího okolí,
když se modely pro umělecká díla stávají výseky domácnosti, sousedi
či rodinní příslušníci. V hlubokém detailu Thelenová umanutě zabírá
části depresivní postkomunistické urbánní krajiny, prolíná deformovanou
společenskou strukturu s iluzí konzumního blahobytu, snímá zbytky
německé minulosti kraje, manipuluje obraz přírody s lidskou touhou
po jejím přetváření, konfrontuje globálnost počítačových sítí s fragmentárností
jejích konkrétních účastníků, pokoutně skenuje okraje silnic, kde
se mimoděk setkávají prostitutky s pomníčky dopravního násilí.
Autorka ovšem nepřehrabuje tento různorodý, avšak geograficky lokalizovaný
materiál, s cílem sestavit jasně definovaný fotografický dokument
nebo naopak sociálně vyhraněný vizuální message. Její umělecká strategie
je postavena na důsledném sdílení událostí a na vytváření kritického
diskursu, a to prostřednictvím hromadění vizuálních prvků. Zvolenou
metodou Michaela Thelenová akcentuje princip "diskontinuitní
systematičnosti" (M. Foucault), přibližuje se ke sledovanému
subjektu z odlišných, zdánlivě nahodilých východisek, relativizuje
proces označování a oslabuje schopnost mimetické orientace diváků.
Výsledkem takového postupu jsou emotivní fotografické série skládané
z jednotlivých snímků, které spolu často kauzálně nesouvisí a brání
se tradiční logice. Tyto snímky vedle sebe jednoduše existují, demonstrují
svoji nahodilou sounáležitost, lákají diváka, aby se do nich vloupal
a ony se potom mohly stát jeho součástí.
Podobně uvolněný a mnohoznačný přístup jako ve sféře obsahového zaměření
uplatňuje Michaela Thelenová také v oblasti formy uměleckého díla.
Vyjadřovacími prostředky, které převážně využívá, jsou "technické
statické obrazy" (V. Flusser) produkované klasickým nebo digitálním
fotoaparátem a počítačovými tiskovými technologiemi. Jednoznačně zařadit
její tvorbu do teritoria fotografie však rozhodně nelze, neboť se
z něho vyčleňuje oslabováním tautologické funkce a skepsí k institutu
zastupování. Autorka relativizuje vztah mezi snímkem a jeho referentem,
netouží "si prostřednictvím kamery přivlastnit objektivní svět"
(S. Sontagová). Postupuje stále stejně jako v jedné ze svých prvních
fotografických prací, když rozstříhala stovky záběrů reality na nečitelné
detaily a z nich teprve pomocí vosku poskládala podivuhodné vizuální
koláže. Formu koláže později Michaela Thelenová nahradila principem
sériovosti, aby ještě prohloubila technologickou a logickou diskontinuitu
jednotlivých snímků, které se soustředí právě a jenom na autenticitu
událostního charakteru sledovaného diskursu.
Fotografické obrazy Michaely Thelenové jsou vyvázány z tradičních
vztahů sociálního a kulturního přisvojování. Nelze je pouze číst,
nelze se z nich poučit. Je nezbytné s nimi trpělivě být a v jejich
sdílení zakusit jedinečnost vlastní existence.
Michal Koleček, 2004
|